Taipei
Přiletěl jsem do Taipei kolem pátý hodiny a ještě na letišti jsem si koupuil simku s tarifem na celý měsíc. Pokud člověk nemá vyměněný peníze, je docela dobrý si je vyměnit ještě na letišti v prostoru za celníkama, tedy než člověk vyjde do davu. Nenašel jsem jinde snad lepší kurs.
Letiště(TPE) je, stejně jako u nás mimo Taipei, ve městečku Taoyuan a jezdí z něho jen autobusy a taxíky. Do Taipei jede bus asi hodinu k hlavníku nádraží. Lístek se musí koupit ještě před nástupem u okénka. Před nástupem do autobusu je odtžen kontrolní lístek. Je taky možný jet autobusem právě do Taoyuanu a tam nasednout na rychlodráhu. O týhle možnosti jsem se dovzěděl až během cesty a nemám ji vyzkoušenou.
Na hlavním nádraží jsem si koupil v metru EASYCARD. Karta slouží k mnoha věcem, například jako jízdenka na hromadnou dopravu, nebo se s ní dá platit v mnoha obchodech. Metrem jsem se dopravil k mistu kde jsem měl zajištěný ubytování.
Když jsem dorazil před budovu kde jsem měl bydlet, na vchodových dveřích jsem viděl ceduli, která by potěšila mnoho českých turistů,“Drink beer, save waer”. Byl jsem tedy ubytován v baru, kde měli různá píva snad z celýho Taiwanu. Kdyby cena nebyla tak vysoká, člověk by snad i ochutnal všechny.
Stopy víly a sloní hora
Hned další den jsem vyrazil na průzkum města. Našel jsem si v průvodci, že nedaleko je několik trailů uprostřed města a tak jsem na jeden z nich, “Stopy víly”, vyrazil. Z vrchu byl pěkný výhled a dokonce jsem i měl štěstí na počasí, protože bylo vidět daleko. Chvíli jsem si tam jen tak seděl na vrchu na kameni pod stromem a najednou se z cesty ozvalo: “odkud jsi?…”Když jsem se otočil, stál tam starší pán. Chvíli jsme si povídali. Řekl jsem, že jsem z Česka, že na Taiwanu občas pracuju, ale že teď jsem na dovolený a objevuju kráasy ostrova. Pán měl docela přehled o tom kde Čechy leží, dokonce i o počasí měl přehled, v tu chvíli dokonce možná větší než já. Pak jsem vyrazil směrem dolu. Vybral jsem si jednu z mnohacest a doufal, že se dostanu tam ,kam potřebuju, tedy k metru. Nakonecj mě cesta dovedla kamsi k silnici a nezbývalo nic jinýho, než najít ono metro. Dle plánku mělo být nedaleko, ale asi jsem někde špatně odbočil a šel jsem asi hodinu, než jsem narazil na stanici metra. Vstup do metra byl krásně skryt v průchodu skrz barák a málem jsem si ho nevšimnul.
Vrátil jsem se do baru, kde jsem bydlel a ještě jsem konzultoval s barmanem výlet na sloní horu, odkud se dělají “klasický” noční fotky Taipei. Dozvěděl jsem se, že je čas tak akorát, a že se v pohodě stihnu vrátit, než pojede poslední metro. Čelovku jsem si s sebou nebral, protože tam je osvětlení. Na vrcholu sloní hory byla pozorovatelna, odkud se daly pořizovat ony krásné fotky města. Ale byl tam taky rozcestník, který ukazoval na ještě jednu horu, která byla trošku dál, ale rozhodně výš, než bylo nejvyšší místo na této hoře. Cesta tam byla asi jeden a půl kilometru, ale jak jsem pak zjistil, většina cesty byla po tmě a tak nezbylo než doufat v dostatek světla z města, kterýho tam bylo opravdu dostatek. Udělal jsem pár fotek a vydal jsem se na cestu zpět.
Jiufen
Další den jsem nevěděl co dlat, tak jsem tak trochu odpočíval až do odpoledne a pak jsem vyrazil se Zenem, mým spolubydlícím, který byl zároveň zaměstnanec baru, do Jiufen. Jiufen je relativně malá obec, asi 2 hodiny jízdy autobusem. Oblíbená je tam zvlášť jedna, nebo dvě ulice, který spoustě lidí připomínaj ulici z animovanýho filmu Cesta do fantazie. Samozřejmě jsme vyrazili poměrně pozdě a tak většina obchodů už zavírala, a lidi se pomalu vytráceli. Potkali jsme tam jednoho místního fotografa. Dali jsme se s ním do řeči a on nám pak ukazoval hodně pěkných fotek. Říkal jsem si že takový fotky taky musim mít a že se tam jednou vrátim.
Jde se na vlak
Ráno, jsem se sbalil a vyrazil na vlak směrem Hualien. Na nádraží jsem koupil lístek na co nejdřív, co to šlo, nebyl nejlevnější, ale ani nejdražší, jak jsem později zjistil při pohledu do jízdního řádu. Na Taiwanu je hledání vlakových spojů celkem snadný, pokud člověk ví, kam chce jet. Na stránkách se zadají hlavní města regoinů a pak se hledá už konkrétní stanice, zadá se čas, zda se mají hledat jen expres vlaky, nebo i vlaky pomalý a pok se nastránce objeví celej jízdní řád i s cenou a dobou jízdy, takže se dá poměrně snadno najít vlak, kterej vyhovuje cenou i rychlostí přepravy.
Pokud člověk nakupuje jízdenku stylem koupím a jedu, pak je to docela zajímavá loterie. Buď místo je nebo není a pak se musí vybrat jiný vlak. Prodavač u přepážky se samozřejmě snaží udat lístky z express vlaků, tedy většinou ty dražší. Ale pokud je možný jet vlastně kdykoli, nějaký celkem levný lístek se najde vždy. Další možnost je koupit si lístek několik dní dopředu a zkoušet to třeba i vícekrát. Jednou se stane, že řeknou, že není místo ve vlaku, ale druhý den se místo může “záhadně” objevit. Ono záhadné objevení volného místa ve vlaku si vysvětluju tím, že si někdo rezervuje jízdenku v obchodě (7-11 a pod) a následně si ji nekoupí a rezervace se zruší.