Během mých cest po Taiwanu jsem si vysnil, že vylezu na zdejší nejvyšší hory. Bohužel můj sen dlouho zdržovala skutečnost, že jsem nechtěl jít na hory sám a pak taky to, že na hory musím mít povolení, který se musí vyřídit nějakou dobu dopředu. Letos mi ale štěstí přálo a našel se člověk, který měl stejný plán a tak jsme vyrazili na hory.

Sněžná hora – Taiwanská sněžka(Snow mountain,雪山,Šuešan)

V ranních hodinách, v 7 ráno, vyrážíme z Luodongu autobusem směrem na Lishan. Cesta trvala asi 3 hodiny kvůli přestávce pro řidiče a hlavně kvůli odklízení kamení ze zavalený silnice. Silnice byla nějakou dobu zavalena po vydatných deštích. Při vězdu na farmu platíme poplatek 130NT$ za osobu za vstup do národního parku. Autobus nás vysadil na zastávce u visitor centra (Wuling farm) zhruba v nadmořské výšce 1750m.n.m.. Než půjdeme do hor, ještě musíme vyřídit nějakou tu povinnou administrativu.

Hledáme policejní stanici, kde nám vystaví povolení ke vstupu do hor a vydáváme se na stopa, protože od policejní stanice je to k začátku trailu ještě asi 3km do kopce po silnici. Postupně stopneme 3 auta. První jede na farmu, takže nás vezme jen kousek po rovině, další už nás veze nahoru do kopce, ale končí v campu, takže nás čeká ještě asi 1km cesty. Zkoušíme znova štěstí a stopujeme auto, kerý je skoro plný, ale jede až k začátku trailu a máme štěstí, protže mají místo akorát pro nás. Trail začíná v nadmořské výšce 2100m u domečku strážce parku, který si udělá záznam, že jsme vyrazili do hor a chce nám pustit video o bezpečnosti v horách, který jsme ale už viděli na internetu.

Vyrážíme na trail a Radek se podivuje, že na čtyřtisícovku půjde po schodech. Po asi 2km chůze po schodech narážíme na první noclehárnu ( či ka cabin), kde ale nezůstáváme jen si na lavičce u stolu dáváme první pauzu. Konstatujeme, že máme moc nákladu, hlavně moc vody. Po pár minutách pauzy se zvedáme a pokračujeme dál vzhůtu do výšin. Několik set metrů za chatou schody končí a už jsdeme po prašné cestě. Po cestě děláme, nebo alespoň já dělám, spoustu fotek. Zastavujeme na další pauzu. Jsme v lese a žádný výhled a spoustacesty před námi. Den je krátký, slunce zapadá někde kolem 6 hodiny večer a už jsou 2 pryč. Tedy se dlouho nezdržujeme a pokračujeme v cestě. Na dalším odpočívadle už je super výhled a dokonce máme spolůečnost- ptáčky, kteří čekají, že jim něco dáme a tak poskakují okolo nás a pak i po nás a po batohu.

Jsme asi v polovině cesty a před námi je další stoupání a jeden z nižších vrcholů sněžný hory. Vzduch je řídší a batohy jsou stále těžký a tak se jde trochu hůř, ale stále to není žádná tragédie. Po cestě potkáváme vysmátýho nosiče, který jde bez nákladu dolů. Dobýváme první vrchol a od naší noclehárny nás dělí asi 2km chůze. Rozhlížíme se okolo, výhled je super a západ slunce se blíží. Po krátkým odpočinku pokračujeme dál na chalupu, kde budeme nocovat. Chalupa je položena ve 3100m.n.m. uprostřed louky a je to teda dobrý místo na aklimtizaci. Na chalupě pozorujeme západ slunce nad horama. Dokud svítí slunce, teplota je příjemná, ale jak slunce zapadne, dech se stává viditelný a začalo taky trochu foukat. Jdeme vařit první instantní rýži, kterou jsme si koupili v místním outdoorovém obchodě a čaj. Zapalovač nezapaluje:/. Tedy poprvé si zapalujeme vařič od osatních, ale to neřeší problém s ohněm. Jídlo není sice žádná sláva, ale přežít se na tom dá. Po večeři uleháme do spacáku a po krátkém rozhovoru usínám. V chalupě je ještě poměrně rušno, ale na druhé straně, kde je skupina lidí, kteří vyráží brzo ráno na vrchol, aby si užili východ slunce.

Druhý den ráno začíná balením věcí, který necháváme na místě, aby jsme se vydali na vrcol s odlehčeným batohem. Opět vaříme čaj, ale tentokrát nám někdo půjčil, vlastně věnoval zapalovač. Po menší snídani se vydáváme na vrchol. Chatu opouštíme jako poslední, ale to vůbec nevadí. Od cahlupy se vlní cesta nahoru, až na hranici lesa, odkuj je snad ještě lepší výhled nežli z chalpy. U lesa potkáváme první lidi jdoucí dolu z vrcholu. Vyráželi asi ve 3 hodiny ráno, ale východ slunce stejně nestihli. K vrcholu to máme ještě asi 3 kilometry cesty lesem, který končí nedaleko pod vrcholem u ledovcového karu. Les je poměrně hustý a podle infofmačních cedulý je i značně starý. V lese je možné spatřit mnoho různých druhů zvířat a je tu doknce i zdoj vody v podobě pramenu, do kterého je vražena hadice ústící do barelu, kde je prozměnu trychtýř pro nalévání do láhve.

Vycházíme z lesa a pod ledovcovým karem máme nádherný výhled přes les dolu do údolí. Trochu tady fouká, jinak je skoro celá cesta v závětří. Dáváme si svačinku a vyrážíme směrem k vrcholu, který je už skoro nadohled. Zbývá asi necelý  kilometr vzhůru po šotolině a kamenech. Občas ještě narážíme na nějaký ten keřík, ale mnoho toho tu už neroste. Chůze je stále obtížnější a já se zstavuji častěji a častěji, abych se vydýchal. Posledních asi 400metrů je opravdu náročných, ač se to na první pohlednezdá. Vzduch je řídký a člověk dýchá zhluboka, ale efekt žádný. Kyslíku je ve vzduchu prostě málo.

Dobyli jsme vrchol, kde jsme potkali už jen jeden postarší pár. Pán se nabídl, že nás vyfotí u kamene, kde je napsáno, že se jedná o vrchol hory a kolik to má metrů od moře. Na vrcholi si dáváme oběd, já tam ještě pobíhám s foťákem okolo a po nějaké hodince se zase vydáváme zpět dolů k chatě. Postupně zastavujeme na zastávkách, kde jsme zastavovali po cestě nahoru, abychom se nezničili. Před lesem poltkáváme tři dobrodruhy s hoodně těžkým batohem, kteří jdou na přechod, takže z vrcholu pokračují dolu jinou cestou, asi o 2 kilometry delší. Vcházíme do lesa a po mějakých asi 100 metrech narážíme na opici. Co teď? Nikdo z nás opici ve volné přírodě ještě neviděl a tak nevíme co dělat. Bude se bát, nebo útočit? Tedy jdeme o pár metrů zpět a čekáme, až se opice umoudří a zmizí z cesty. Čekáme asi 5 minut a pak se pomalu vydáváme vpřed. V lese se tentokrát nezastavujeme a procházíme ho celkem rychle. Pod lesem si ještě dělám plslední fotku údolí a míříme k chalupě, kde jsou už noví nocležníci.

Doplňujeme vodu, odpočíváme po výstupu a hle, vidím ty lidi, kteří nás vezli autem na začítek trailu. Dorazili o den později. Den je ještě dlouhý a rozhodujeme se, zda zůstat, nebo zda vyrazit dolů na druhou chatu. Rozhodli jsme se vyrazit dolu. Tedy vyrážíme, sil už moc není, ale jdeme. V půli cesty si říkáme, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale pokračujeme, protože juž jsme docela daleko a nemá význam se vracet. Batoh je opět těžký, neboť v něm je opět zásoba vody a všechny cajky, který jme ráno s sebou tahat nemuseli. Na chatu dorážíme už po západu, ale ještě je trochu vidět, tak čelovka není potřeba. Navíc se snesla mlha, vlastně mrak, který udělal les o něco strašidelnějším.

V chalupě je jen několik málo lidí a tak máme jednu celou polovinu jen pro sebe. Ani nevečeřím a ulehám ke spánku. Díky vyčerpání usínám velice ale velice rychle. Ráno vaříme další rýži a čaj. U snídaně potkáváme stejný pár, který jsme potkali den předtím na vrcholu. Na chalupu doraili asi půl hodiny před náma. Po snídani vyrážíme dolů, poslední dva likometry po schodech. U domu strážce parku už je zase narváno, přijeli čerství výletníci. Odhlašujeme se z parku a já jdu stopovat náklaďák. S řidičem jsem se dohodl, že nás zaveze až k autobusu. A jede se na korbě. Ušetřená hodinka času se hodí pro zjišťování, jak že se to vlastně dostaneme k jezeru slunce a měsíce. Dáváme si čaj a diskutujeme. V infocentru nám řekli, že autobus tím směrem jede až další den ráno. Nevadí. Vydáváme se na stopa. Většin aut z farmy jeden jen po okolí farmy a nikam dál. Náhle jede autobus a je to přesně ten autobus, který potřebujeme. Autobus směr Lishan.

Nasedáme do autobusu a jedeme. Cesta se vine po úbočí hor a kopců, trochu stoupá, trochu klesá. Projíždíme farmářskou oblastí. V Lishanu vystupujeme a jdeme stopovat. Za městem, kde už není kam odbočit zkoušíme stopovat ale nějak se nevede. Auta jsou narvaný až po střechu čímkoli a není místo pro další pasažéry, nebo auto končí pár metrů před náma. K jezeru je to ještě pekelně daleko, ale nevzdáváme se a jdeme. Asi po 10 kilometrech hlásím příkaz: vyndej vlajku!, a instalujeme vlajku na batoh v domění, že to pomůže při stopu. Během chvlky nám zastavuje auto s člověkem, který jede domů z farmy do Taichungu. Říká, že nás vezme k jezeru a tak nasedáme a jedeme. Celá cesta trvá něco přes 2 hodiny a silnice stoupá až asi do 3400m.n.m. V nejvyšším místě je cíl pro cyklisty, kteří zde mají zrovna závod do vrchu. Nedaleko od jezera zastavujeme ještě na nějaké to jídlo. Po pozdním obědě už jedeme přímo k jezeru, na farmu, kde jsme ubytovaní.

U jezera jsme ubytovaní ve farmářském domě, který tam stojí přes 100 let a je i dost odlišný od moderní zástavby. Dostáváme na uvítanou placku z rýže a tara, která nechutná nijak oslnivě, ale je to jídlo a zdá se že i dost výživné. Po třech dnech si dáváme konečně sprchu a komunikujeme s hostiteli tak, jak to jde. Dostáváme užitečné rady, jakým busem jet a že si máme koupit lístek dopředu a taky nějaké informace okolo jezera. Ráno se vydáváme k jezeru na obhlídku. Jezero je kvůli tajfunu celý v mraku, takže není moc vidět, ale to nevadí. Všudypříomní nahaněči z půjčoven kol se pčedhánějí v tom ,kdo uloví zákazníka. Tak trochu smlouváme a půjčujeme si kolo na celý den asi za 300NT$ za kus. Paní říkáme, že si chceme objet celý jezero kolem dokola. Že prý je to hrozně dlouhý a hustý provoz a kdesi a cosi. Nakonec si kolo tedy půjčujeme a vyrážíme. Zhrba za hodinku a půl jsme s kolem zpět na začátku, ale byla to opravdu projížďka pro projížďku a nikoli pro krásný výhled. Paní je překvapená, že jsme tu tak brzo, ale okolo jezera je cesta dlouhá tak 20-30km, takže žádná dálka. Po projížďce se vydáváme na místní parkoviště, kde je postavené pódium a večer tam bude nějaké představení a ohňostroj. Bohužel tou dobou už nejezdí autobusy a my bychom museli pěšky nebo taxékem asi 10km, tak jsme zvolili raději přípravu na další den, s tím, že ohňostroj prostě neuvidíme.

Ráno se vydáváme na autobus k jezeru. Vstáváme raději trochu dřív, aby jsme měli dostatek času. Autobus, kterým jsme chtěli jet asi nejede, nebo má zpoždění a nebo jsme si na něj nemávli.  Tedy jsem byl opět pověřen stopováním, jakože mi to prý jde, tak jsem byl povýšen na hlavního stopovače. Nakonc nám zastavil nějaký člověk, který kolem zastávky nejprve kroužil asi 3 kolečka a pak nám zastavil a zeptal se kam jedeme. Říkal, že hrozně pospíchá, ale že nás vezme alespoň kousek. tak nás vzal o jednu zastávku autobusu dál a jel zase zpět. Tentokrát jsem stopnul autobus, který nás odvezl až na místo. Super, jsme na místě. V místním 7-eleven nakupujeme ještě nějaké zásoby a jdeme čekat na autobus do hor.

Nefritová hora(玉山, Jušan, Jade mountain)

V celým autobusu nás je asi 6 a z toho 4 evropani. Autobus jede opět po úbočí hor a zhruba po půlhodince cesty řidič zastavuje na pauzu. Dáváme si kafíčko a pokračujeme dál v cestě. V osadě Tataka(tatajia) vystupujeme a jdeme si pro informace. Na informacích nás paní posílá ještě asi kilometr dál po silnici a pak jde s náma říká řidičovi autobusu, kde nás má vyložit. Z autobusu vystupujeme a s mnoha ostatními se vydáváme do NP Yushan. Na začátku vyřizujeme potřebné papíry a platíme 960NT$ jako vstupné do parku, což ve výsledku je za nocleh na hoský chatě. Ještě nás čeka povinná zastávka u policie a můžeme vyrazit. Mikrobus nás veze ke vstupu na cestu do hor asi 2 kilometry.

Trasa začíná ve 2 a půl kilometrech nad mořem. Vyrážíme a pomalu stoupáme po cestě, která vede po strmé stěně, takže na jedné straně je stěna a na druhé straně je jen vzduch. Postupně se situace malinko lepší, cesta se rozšiřuje, já si zvykám. Po asi 2 kilometrech je první odpočívadlo, takový malý altán, uvnitř je cedule s mapou a s popisem výškový nemoci. Přichází první pauza, spíš na rozkoukání a po pár minutách vyrážíme zase dál. Času není nazbyt. Přicházíme k rozcestí, kde je možné vystoupat na “front peak”, jeden z nižších vrcholů, je to “jen” 800m cesty. Shazujeme batohy a vyrážíme vzhůru, i když to nemáme v iteneráři. Cesta vede strmě vzhůru a dává to docela zabrat. Během cesty jsou super výhledy na okolní kopce a mraky dotvářejí scénu k dokonalosti. Těsně pod vrcholem se cesta ještě trochu ztížila a jsou přítomný i řetězy, bez kterých by se nahoru a hlavně dolu lezlo velice obtížně. Dobyli jsme vrchol a vzhledem k hustýmu porostu není výhled takový, jaký by mohl být, ale tak to je. Lezeme dolu a po cestě se Radkovi záhadně zlomila hůlka hned nadvakrát, ale jinak se nic zvláštního nestalo.

Zpět na rozcestí nasazujeme batohy a pokračujeme směr horská chata. Výšlap nám zabral více času než jsme očekávali a slunce už klesá. Po cestě už nepotkáváme tolik turistů, jako předtím. Asi jsou už všichni nahoře, nebo dole. Slunce pomalu zapadá a barví mraky do odstínů oranžový. Je to super podívaná. Občas uděláme nějakou tu fotku ale jinak pokračujeme v cestě. Najednou se na cestě objevil jelen a začal se krmit trávou. Nastává neplánovaná přestávka, protože jelen je na cestě a kdo ví, jesti je zaútočí, když se přiblížíme, nebo se bude bát a uteče. Chvíli na sebe s jelenem koukáme, zkoušíme zajít za roh, ale jelen je stále tam. Stmívá se a brzo bude tma. Jelen ne a ne odejít. Tedy jdeme a jelene se uklidil kamsi do křoví. Výlety po horách jsou lepší jak zoologická zahrada :). Potkáváme 2 nosiče, keří nesli jídlo na chatu a říkjí nám, že tam máme večeři. Ještě naposledy vytahuju foťák a i stativ a fotím západ, nebo spíš už mraky, siluety stromů a měsíc. Nasazujeme čelovky a pokračujeme v cestě. Už je tma jak v pytli, trochu se i ochladilo a chat stále v nedohlednu.

A hle, vidím světýlko. Chata posazená v 3400m nad mořem svítí a zdá se že je tam i dost živo. Ještě asi 500metrů cesty a jsme tam. Chata prošla nedávno modernizací a má poměrně velikou kapacitu(v porovnání s chatama na sněžný hoře), elektriku, kuchyň, internet a personál. Hned u vstupu nás stážce parku “vítá” dotazem, zda máme povolení, ketrý nám odebírá jako zápisný na chatu, ukazuje nám místo na spaní a dostáváme lístky na večeři a snídani. Snídani si můžeme vybrat buď ve 2 ráno, nebo v půl třetí. Když by nás bylo víc jak deset, v kuchyni by nám pčipravili snídani i na později, ale my jsme jenom dva. Po večeři ještě vyřizujeme účet za jídlo, který jsme jako asi jediní platili na místě a jdeme spát. Ráno je hromadná snídaně v čínským stylu. Rýžový poridge, čaj s mlíkem, nějaký sypání a ještě něco, co nevím jak se jmenuje.

Houfně vyrážíme k vrcholu, včichni čelovky na hlavě a jdeme pomalu jak pohřební průvod. Skupiny se zastavují a my je předbíháme a pokračujeme v cestě. Asi 200m pod vrcholem se zastavujeme v závětří v tunelu, protože jsme na kopci moc brzo a tak si dáváme svačinku a já se pokouším zachytit hvězdy. Dorazila skupina lampičkářů a tak jsem focení přerušil a pokračovali jsme na vrchol. Kvůli zastávce v tunelu jsme na vrcholu nebyli první, ale to nevadí. Stihli jsme si udělat pár fotek, jakože jsme tam, ještě než dorazil dav ostatních turistů. Asi 20 minut po nás dorazila skupina lidí a vrchol se začal nemilosrdně plnit. Pozorujeme východ a když už není na co koukat, vyrážíme zpět dolů na chatu. Po cestě vidíme to, co jsme během cesty nahoru ve tmě neviděli a je to paráda.

Jsme zpět na chatě, a po krátkým odpočinku se balíme, vaříme čaj a vyrážíme dolu. Po cestě narážíme na nový lidi, kteří se drápou nahoru, jako my předešlý den. Někde v polovině náhodně narážíme na slováka, který učí děcka angličtinu a hostitelská rodina ho vzala na výlet. Chvilku kecáme a pokračujeme v cestě. Dole pod kopcem nikdo není, je pondělí a tak vchod na trail a celý park tak nějak zeje prázdnotou. Dorazili jsme na íčko, kde nám řekli, že cesta do taipei je jenom jedna a to ta, kteru jsme si naplánovali. Tedy čekáme na autobus na parkovišti. Super, jedeme. Po asi 20 minutách autobus zastavuje a řidič ohlašuje přestávku. Opravuje se totiž silnice po závalu. Po asi půl hodině opět jedeme. Řidič jede jak kdyby nás ukradl a nedá se pořádně spát. Poletujeme po autobusu ze strany na stranu a ani výhled si tak nemůžeme užít. K jezeru ale dorážíme, naklepaní jak maso na řízek, včas, podle jízdního řádu.

U jezera se ptáme na autobus do Taipei, který by nám ulehčil cestování. Bohužel u okýnka nám tvrdí, že už je plný, ale že zítra by místo asi bylo. Tedy kupujeme lístek na bus do Taichungu, odkud pokračujeme vlakem zpět do Luodongu. Na nádraži kupujeme lístek, teda lístky dva, protože přímý vlak je na část trasy obsazený a tak do Taipei jedem o vlak dříve, kde přesedáme na jiný, kterým jsme chtěli jet původně. Zpět v ludongu jsme vystoupili v půl jedenáctý a vidina na ranní vstávání a práci další den nás moc netěší. Ráno se dovídáme, že máme volno na zotavení 🙂

Tadidadida, to je konec…

Fotky Ještě zpracovávám a budou v samostatný galerii